Kam pospícháš můj druhu,můj živote.
Co tě tak pohání?
Nevidíš rozkvetlé louky,nevidíš svítání,
když zaslepí tě slabost či slibů slova lživá,
jak sasanka či bledule zimozřivá,prvním jarním paprskem se probudí,
mrazu náruč ještě zastudí,než slunce naše,vzbudí život nový,
a kvítek primule,kvítek nový,svou hlavu k slunci nakloní.
První kvítek zavoní,a zvěstuje všem,že nastává den nového života,
mistr pavouk sítě rozmotá,a pookřán jarním sluncem,splete pavučinu svou,
ne aby mušky lstivě chytal,ale pro potěchu svou,pozdrav slunci posílá,
tu nitku křehkou ,tajemnou,to pouto ,co nás k matce Zemi poutá a přitom
ochraňuje,nám všem bytostem,když zášť a zloba srdce zaslepuje,
nám naději a život nový dává,a zloby ostny snadno obrousí,zášti podlé činy zardousí,
podá ruku svou tajemnou.
Otevře srdce lásce,jež jak věčný poutník světem potuje;srdce nám všem obměkčuje a prosí i za nás.
Bože,nebo matko Naše,Země líbezná,jen Ty tajné nitky znáš,které Nám lidem srdce otvírají,
po našich skutcích,když myšlenky se ptají.
Naše svědomí,je neposedné a neklidné.Až nastane soudného dne,
kdo z Nás může říct,že dobře žil;
i svatý někdy pochybyl,neboť byl i člověk.
A chyby také měl,možná i nabo snad zapomněl,jak tráva voní,
jak dusot koní zem zachvívá,i když je šedivá,vyprahlá sluncem ,či spálená mrazem,
hleď člověče vzhůru,ale také i na zem,která Tě zrodila v bolestech zlých,
rozdávej,ne bolest a slzy,hlavně smích.
Prosím Tě o to,příteli můj,z popele jsi vzešel, na to pamatuj!
Nepřišel jsi na svět by nepřítel všech jsi byl,
ale proto aby lidský život svým skutkem jsi posvětil,
Ty Člověče boží,sám sebe denně potkáváš,
sám sebe se ptáš,jak dál mám jít.
Mám snad jenom snít, nebo život svůj napravit?
Kolik lidí pochopí,tu pravdu prostou,sám sebe že člověk denně potkává,
a sám neví,jak chovat se má.
Postav se Člověče před zrcadlo,a podívej se skrz Tvoje oči do duše svojí,
zda rány rozdává,nebo je hojí,zda může svědomí Tvé říct,vím,že ni slovem ,ni skutkem,
nikoho nezraním?
Bible Nám pomocnou ruku dává,jak člověk,by,chovat se měl;
by vlastní život nezevšedněl,by člověk neměl žádosti,
by rozdával jen strasti a žalosti.
Na Té naší Matičce Zemi pokroku chtivé,
by i srdce churavělé,
mohlo vzhůru vzlétnout jako ptáci,
jako vítr,hvězdy v mracích ukryté;
zášti a zlobě říkám ne,
smíme vzhůru k mrakům se vznést,
ať srdce všech ozáří světlo všech hvězd,
nám nad hlavou,na nebeském oltáři,
svítící nad noční doubravou.
Ať srdce všech se odměkčí, aduše ať se oprostí,
sluncem ať se potěší,
zbaven svých denních starostí.
Z prachu povstal jsi,a prach se navrátíš,
na cestě života matku i otce zatratíš, až pochopíš sám,
pak tu cestu cest snad najdeš i Ty sám.